K zamyšlení jsou pro nás  následující slova Michela Quista, autora knihy „Mezi člověkem a Bohem“:

Vyšel jsem. Venku se procházeli lidé.

Chodili sem a tam, procházeli se, pospíchali, běhali.
Jezdila kola, jezdila auta, jezdila nákladní auta.
Ulice se hýbala, město se hýbalo, celý svět se hýbal.
Běhali, aby neztratili čas, honili se za časem, aby dohnali čas, aby získali čas.
Nashledanou pane, omluvte mě, nemám čas.
Vrátím se, nemohu čekat, nemám čas.
Rád bych vám pomohl, ale nemám čas.
Nemohu přemýšlet, číst, jsem na roztrhání, nemám čas.
Rád bych, rád bych všechno, ale nemám čas.
Dítě si teď hraje a nemá čas… později…
Školák musí dokončit domácí úkol, nemá čas… později…
Student má školu a tak mnoho práce, nemá čas… později…
Mladý muž se musí věnovat sportu, nemá čas… později…
Novomanžel se musí postarat o zařízení bytu, nemá čas… později…
Dědeček a babička nemají čas, musí hlídat vnoučata… později…
Nemocní mají hodně starostí, nemají čas… později
Umírající nemají… už je pozdě! … už nemají čas!

Tak se lidé honí za časem.
Tráví svůj život v běhu, štváni spěchem, přepjatí, předření, pobláznění, přepracovaní a nikdy nikam nepřijdou,
Schází jim čas. Přes všechno jejich úsilí schází jim čas.
Dokonce jim schází mnoho času. Snad je chyba, že hodiny jsou příliš krátké. Dny jsou příliš krátké. Život je příliš krátký.
Ale čas je lidem určen, jako pomíjející dar, který se nemůže uskladnit.

Každý člověk má potřebný čas.
I já mám čas, a všechen můj čas mi patří. Všechna léta mého života. Dny mých roků. Hodiny mých dnů. Všechny mi náležejí.
Mou povinností je dát jim náplň pokojně a klidně, ale naplnit je k okraji, abych je mohl nabídnout potřebným a blízkým, abych proměnil obyčejnost svých dnů.
Nechci říkat, potřebuji čas, abych vykonal to nebo ono,ale chci svědomitě konat co jen mohu, v čase, který je mi dopřán.