Tahle pohádka vznikla na letošním setkání vůdců a vůdkyň a bylo slíbeno její zveřejnění. autorkou je sestra Lucka z dívčího oddílu Sedmička. Omluva za zpoždění.

Bylo, nebylo, jednoho dne se v jeskyni v horách narodilo staré vlčici šest malých vlčat. Jak šel čas, vlčata rostla a hrála si spolu. Zkrátka dělala vše co taková malá vlčata dělávají.

Jedno z nich se ale v něčem lišilo. Bylo mnohem menší než ostatní, nemělo tak ostré zuby ani hebkou srst jako jeho bratři. Nebylo ani zdaleka tak rychlé a mrštné jako oni, a když chtělo štěkat, z jeho tlamy se namísto silných hlasů jeho sourozenců linulo pouze několik chabých skučících tónů.
Možná i to bylo důvodem, proč  si s ním jeho bratři nechtěli hrát.  Když jim stará vlčice donesla ulovenou srnu, malé vlče muselo vždy počkat až se jeho bratři do syta nají. Až pak ho pustili ke kořisti, kde na něj zbylo jen pár ohlodaných kostí. A tak se stranil svých bratrů, protože oni se stranili jeho. Zatímco bratři sílili a byli každým dnem mohutnější, malé vlče se třáslo na svých vyzáblých nožkách.

A pak jednou přišla ta osudná noc. Stará vlčice šla na lov. Doposud ještě nikdy neopustila svá vlčata na tak dlouho dobu. Před odchodem nakázala vlčatům, aby držela noční hlídky. Měla se střídat před jeskyní a hlídkovat pro případ, že by hrozilo nějaké nebezpečí.
Nikomu z nich se ale na hlídku nechtělo. Před jeskyní byla zima, ale hlavně tma, a s tmou přichází strach.
První hlídku mělo držet nejsilnější vlče. Vylezlo před jeskyni a usadilo se pod hustým stromem. Sotva se měsíc vyškrábal nad mraky bylo nejsilnější vlče zpátky v jeskyni u svých druhů. A začalo líčit ostatním jaká strašlivá nebezpečí a strašidelné zvuky se venku skrývají a číhají na ně.
Všechna vlčata začala mít ještě větší strach než před tím a nikomu se už na hlídku nechtělo ani maličko. Zachumlali se jeden vedle druhého do teplých pelíšků, jen nejmenší vlče zůstalo samo sedět na místě.
„Nemůžu přece nechat doupě nechráněné“ pomyslelo si. Venku jsou přece jenom stromy, mech, kapradí a zvířata jako já, a ta se určitě bojí stejně, možná ještě víc. A tak se vlče rozhodlo, že bude hlídat jeskyni celou noc i za své sourozence.
Nakonec se ani trochu nebálo. Poslouchalo houkání sovy, přešlapování srnek a dupání ježků a pozorovalo jasné hvězdy na černé obloze.
Druhý den ráno přinesla vlčice pro svá vlčata obrovského jelena. Všechna se k němu vrhla, ale nezačala jíst. Chtěla, aby se jako první najedlo malé vlče, a od té doby tomu tak bylo už napořád.
Uhlídáním jeskyně si malé vlče vybojovalo své místo ve smečce. Všichni si s ním chtěli hrát a učit se od něj jeho velké statečnosti. Od té doby už malý vlček nebyl nikdy sám.

Nezáleží přece na tom jak kdo vypadá, ale na tom, jak se chová, a co všechno je schopný udělat pro ostatní.