Oslavy 100 let trvání skautingu na světě jsme se rozhodli zahájit setkáním u ohně v kolébce skautingu českého. Uhlíky z tohoto ohně budou vloženy do slavnostních ohňů na našich letních táborech a dalších akcích a uhlíky z nich zase do dalších…
Zšeřelým lesem jsme přijeli k hájovně, kde před necelým stoletím bratr Svojsík psal naši první skautskou příručku a nedaleko od ní prvně tábořil se skupinou chlapců. Skauti sem šli z Prahy pěšky, věci táhli na káře…
Teď zde stála auta a stany našich bratří a sester, kteří neodmítli pozvání do velké skautské rodiny a radostně se se svými příbuznými setkávají. Ale nejedná se o zdvořilostní povinné návštěvy u pratetiček jednou za dva roky! Pozdravili jsme skautky a skauty z Tábora v kuchyni u kouřícího čaje, spolu se skauty ze Šlapanic se pod vedením zkušených hudebnic učili Poštorenskou kapelu. Vesele jsme pochodovali v kroužku. Pořád dokolečka…
Asi nejakčnější skautská píseň, kterou znám. Jenom nám pořád vrtal hlavou ten „eskaderta“.Po sobotním sněmu a obědě v trávě jsme ve střediskových týmech vyrazili na Skautskou rallye jejíž trasu určil skautský zákon. Pokusili jsme se vyplnit mezery ve skautské historii, hráli si na slovníky cizích slov (toužili jsme po možnosti přítele na telefonu), přemýšleli nad etikou i morálkou a zjišťovali zajímavosti o všech kolem. Čirou náhodou jsme objevili závodního sportovce, chovatele andulky nebo studenta španělštiny.
Nejkrásnější podpis jsme získali od Pátě J. Škoda, že v Bingu chyběla otázka: „Umím stavět krásné hrady z písku a zachraňovat princezny.“ To bychom u Patrika stáli frontu… Slavnostní oheň zahájil bratr Trpas úkonem, o němž čítáme v knihách od Štorcha a Setona, totiž třením dřev. Plápolající oheň přinášel teplo nejen do našich končetin, ale především do srdcí. Seděli jsme v jednom kruhu kolem ohně, na který nikdo z nás nezapomene. Všichni tentýž kroj, týž cíl, tytéž zásady. Rozdíl se objevil jen v hádání skautských písní skrytých v pantomimě. Vtipné, originální, nápadité, (jestliže se smíchem mládne, měli bychom být batolata), bohužel dobou vzniku příliš vzdálené pro většinu z nás. Poštorenská kapela v podání Mladé Boleslavi nezklamala. Jediná, kterou známe fakt všichni. Máme se čemu učit. Napravit písničkový deficit se po nezdařeném pokusu zdržet Jindřichův Hradec pokusili Tomík, Ovsík, Panda a především Kamzík, který nás uchvacoval levorukostí. Spolu jim to ladilo tak dobře, že se společnost rozešla až kolem jedné hodiny po půlnoci.
Dopoledne po úklidu a postupném odjíždění bratří a sester jsme si užili jedinečnou snídani v trávě se sluníčkem opírajícím se do našich zad.Teď sedíme doma. Kdoví, kdy se příště sejdeme. Naštěstí jsme si odvezli uhlík, který nám tuto jedinečnou akci bude pořád připomínat. Lidičky, úsměvy, radost, soudržnost.